Většinová vláda bez koaličního partnera je snem každého vítěze voleb. Davidu Cameronovi se tenhle sen splnil – a to proti všem očekáváním. Britská média i tvůrci předvolebních průzkumů si tentokrát utrhli menší ostudu a konzervativci se z Whitehallu stěhovat nebudou. Však to taky v hospodách v okolí Trafalgarského náměstí 8. května vypadalo, jako kdyby Anglie vyhrála mistrovství světa v ragby. Zatímco Cameron ujížděl po třídě The Mall nedalekému Buckinghamskému paláci, aby se trochu zbytečně coby staronový premiér představil královně, zapíjeli chlápci z ministerstev v okolí Downing Street vítězství svého šéfa pintami piva na stojáka. Ostatně proč by ne? Dalších pár let mají v suchu…

Potvrdila se známá pravda, že důvěřovat předvolebním průzkumům je jako věřit předpovědi počasí na víkend. Nejspíš se necháte přesvědčit, že bude pršet a výlet na kolech nahradíte výpravou do muzea, abyste si pak v oslepujícím slunci doma vztekle kousali nehty.

Britská média vůbec zažila perný týden. Volby se v Británii zamíchaly s oslavami 70 let od konce druhé světové války a s nejmladším přírůstkem do královské rodiny, přičemž na první pohled není úplně jasné, která z těchto událostí zaujala Brity víc. Novorozená Princezna Charlotte z Cambridge rozhodně patří k silným tématům, ostatně jako všechny události týkající se Buckinghamského paláce.

Jako by to nestačilo, už pět dnů po šokujícím vítězství konzervativců obsadil titulní stránky všech britských listů nejmladší princ Harry, který se během své cesty po Novém Zélandu přiznal, že by stejně jako starší William také chtěl děti, ale že si uvědomuje, že to „vyžaduje určitý proces, který se nedá úplně obejít“.  Zatímco srdce všech žen ve věkové skupině 15+ jihla, musel se Cameron spokojit v nejlepším případě se třetí stranou zpravodajství.

Výsledky britských voleb sice zvedaly náklady deníků i poslechovost a sledovanost rádií a televizí, jedno médium ale povolební politické rošády sledovalo se zarputile zaťatými zuby. Mám na mysli všeobjímající British Broadcasting Corporation, tedy BBC.

Vše gradovalo momentem, kdy si Cameron po vítězných volbách do křesla ministra kultury pozval zarytého konzervativce Johna Whittingdalea. Ten radil už Margaret Thatcherové a na BBC má svůj názor. Podle něj i podle mínění většiny toryovských politiků straní BBC dlouhodobě levici, což v britské politické kultuře znamená labouristům.

Ve hře je přitom financování mediálního impéria zahrnujícího devět televizních stanic, 16 rozhlasových kanálů a jedněch z nejnavštěvovanějších zpravodajských webů na světě. Na svůj provoz potřebuje tahle gigantická instituce ročně 5 miliard liber, ovšem z koncesionářských poplatků získá jen 3,7 miliardy. To, že se roční koncesionářský poplatek 145,5 libry nebude zvyšovat, ani že by se platilo takzvaně „za hlavu“ a ne za televizor, přitom konzervativci před volbami deklarovali zcela jasně.

BBC už dokázala podstatně zredukovat náklady, a to dokonce o celou miliardu liber (schválně by mě zajímalo, nakolik se v tom promítl rozchod s veleúspěšnou partičkou z pořadu Top Gear). V centrále BBC je ale už teď všem jasné, že až po pěti letech budou konzervativci skládat účty za své další volební období, bude tahle instituce vypadat jinak.

A ještě jeden mediální postřeh k britským volbám. Schválně si tipněte, kolik billboardů, plakátů, letáků nebo divokých výlepů jednotlivých politických stran a jejich kandidátů mohl návštěvník Londýna vidět v den voleb. Ano, správně, ani jeden. Všechno pryč, sundané, uklizené a v souladu se zákonem zakazujícím v době hlasování volební propagaci. Skoro jako u nás, že?