Určitě mi dáte za pravdu, že registrovat majetkové a s nimi související personální přesuny na mediální scéně chce vytrvalost, píli a sebezapření. Stačí chvilková nepozornost a televize už nevysílá, deník má nového majitele a léta pěstované kontakty mizí ve změti internetových projektů, aby se v lepším případě po pár měsících objevily na novém, většinou úplně nečitelném místě. Když si vezmu, nakolik je PR v Česku stále provázané s klasickými médii, je to někdy až k vzteku.
Nechci se dopodrobna vracet k velkým nákupům loňského roku, ty jsou dostatečně známé. Spíš než konkrétní transakce mne zajímají důsledky. Co vlastně od té doby pozorujeme, čeho jsme svědky? Co se v médiích kolem nás děje? A co se ještě bude dít?
Jednou možností je, že to bude jako s mobilními telefony. U těch může trvat několik generací, než se spolehlivě prokáže, že nikomu a ničemu neškodí. Poznat to hned nejde, musíte počkat, až se narodí děti dětí prvních šťastných uživatelů. Musíme zkrátka pod „bétéeskami“ strávit dostatek času.
Mám ale obavu, že zrovna tohle v případě médií fungovat nebude. Vývoj v nich běží podstatně rychleji a jedna generace může zažít hned několik ne zcela šetrných kotrmelců. V 90. letech se čeští vlastníci tradičních médií dali spočítat na prstech jedné ruky – a to ještě po práci na cirkulárce. Ty tam jsou ale časy statečného vydavatele nejmenovaného celostátního deníku, který přestal být rudý a za to čelil lavině vlastníků z Německa, Švýcarska, Nizozemska nebo Francie. Všechno je dávno jinak.
Vzpomeňte na jedinečnou konsolidaci mediální scény na počátku milénia! Všechno bylo tak krásně korporátně čitelné a předvídatelné. Inzerce tekla proudem, v reklamních agenturách už ani nezvedali telefony a mediálky nestačily přemýšlet, do čeho investovat utržené bonusy. Nádhera? Možná.
Pak padli Lehman Brothers a svět se změnil. Penězovody vyschly a zahraniční vlastníci začali česká média opouštět. Nejprve nenápadně, jakoby s ostychem. Pak už bez skrupulí – koneckonců šlo o peníze. Scéna se otevřela českým miliardářům. Kdo nenakupoval, jakoby nebyl.
Asi mi dáte za pravdu, že doba je rychlá. Zvířený prach už se měl dávno usadit, ale nechce se mu. Redaktoři i celé redakce se přesouvají z místa na místo, vznikají úspěšné „vzdoroprojekty“. Reportér a Echo v printu, na internetu je ještě o poznání živěji. Říkám si, že právě díky internetu a sociálním sítím si dokážu udržet čistou hlavu a zaplašit lákavou představu hodit vše za hlavu a začít znovu třeba ve Francouzské Polynésii.
Je to tak. Tradiční média jsou stále silná, ale jejich vliv se pod tíhou okolností drolí. Do budoucna sázím na kombinaci určitého typu televize a sociálních sítí. Ostatní – hlavně tisk a rádia – budou složitě obhajovat, proč do nich noví vlastníci nasypali tolik peněz. Co z toho vyplývá pro public relations? Hlídat si záda, držet pozice a včas vstoupit do hry. Čekat na výměnu generací v médiích určitě nebudeme.