Češi jsou hokejová velmoc a čtvrté místo na Mistrovství světa v Praze na tom nic nemění. Můžete si říkat cokoli, ale já jsem za tu „bramboru“ rád. Podívejte se na mapu světa – ve finále se střetly Rusko, USA a Kanada, tedy tři největší země světa – dohromady skoro 37 milionů kilometrů čtverečních. A pak my – co do rozlohy 115. největší (nebo spíše nejmenší) stát na světě. Češi hokej umí a medaili vlastně ani nepotřebují.

Další důvod, proč jsem hrdý na naši hokejovou sílu, jsou lidé jako Jaromír Jágr. Vyrostl, ale nezhloupnul. Je to pozitivní ikona, kterých má Česko pomálu. Sportovci (spolu s umělci) celkově zachraňují situaci. Nemáme královskou rodinu, schopné politiky ani světově uznávané podnikatele. Zjednodušeně řečeno, není si koho dát na tričko. Na hokejisty jdu, fandím jim a prožívám zápasy s nimi.

Mistrovství světa v hokeji je na rozdíl od olympiády každý rok a někoho by napadlo, že hrozí devalvace hokeje a emocí, které v nás vyvolává. Já si to nemyslím. Hokej je rychlá a tvrdá hra a my jsme součástí světové extratřídy. Chci vidět hrát skvělý hokej každý rok. Baví mě, i když se mistrovství hraje tisíce kilometrů od Prahy nebo Ostravy. O to víc, že se hrálo u nás, byla letošní nadílka 64 zápasů servírovaná jak na běžícím pásu výjimečná.

Nechce se mi, ale mistrovství je pryč, a já si musím pomalu zvyknout na rutinní pracovní život. Stejně tak média „dochrlila“ přenosy, reportáže, analýzy a sledovanost televizí a webů vykolejených zájmem o hokej a opět se vrací k obvyklým hodnotám. Nezbývá, než začít stříhat metr do dalšího šampionátu. A přemlouvat Jágra, aby to s námi ještě vydržel.